Julius Evola: Směrnice

Julius Evola

SMĚR nÍce

Julius Evola

SMĚRNICE

SMĚRNICE

Julius Evola

DRITTURA

2015

© A. Hercynský, 2015
Translation © J. Osák, 2015

ISBN 978-80-260-8384-9 (pevná vazba)
ISBN 978-80-260-8781-6 (brožovaná vazba)

Obsah

Úvodní slovo
Směrnice

Slovníček vlastních jmen a vybraných výrazů

Úvodní slovo

Tento nedlouhý spis vznikl v Itálii počátkem 50. let,
za konkrétní společenskopolitické situace vzešlé
z prohrané války a neustále upadajícího významu
Evropy, která se počínaje rokem 1945 stává pou-
hým hřištěm mimoevropských — a mohli bychom
zároveň říci antievropských — mocenských zájmů.
Na první pohled se může zdát, že dnes, po pětaše-
desáti letech od prvního vydám, již mnohé, ve
Směrnicích zmiňované problémy zastaraly. Při
druhém, hlubším a poučenějším pohledu se však
ukazuje, že to jediné, co opravdu doznalo změny,
jsou pouze povrchní rozdíly ve jménech, podo-
bách, prostředcích - ale jejich podstata, ta je tu
stále stejná.

Směrnice tak nepředstavují historický doku-
ment, nejsou pouhým dokladem své doby; nadto
a především jsou stále platným shrnutím dlouhotr-
vajících problémů, pro které navíc vytyčují alespoň
základní předpoklady jejich řešení. Od čtenáře tedy
vyžadujeme, aby si při četbě veškeré době poplatné

9

skutečnosti vlastním úsilím přeložil do reality dneška,
čímž se mu místy možná potemnělý význam stane
jasný a zřejmý. Pro usnadnění této práce připoju-
jeme na závěr textu výkladový slovíček některých
vybraných výrazů.

A. H.

10

SMĚRNICE

1. je zbytečné dělat si iluze s chimérami jakéhokoli
optimismu — dnes se nacházíme na konci jednoho
cyklu. Začalo to před staletími, nejprve nenápadně,
poté s hnutím hrnoucí se masy. Různé procesy zničily
na Západě každé normální a legitimní lidské uspořá-
dání a zfalšovaly všechna vyšší pojetí života, jednání,
poznání a boje. Hybnou silou tohoto úpadku, který byl
dokonán závratnou rychlostí, byl „pokrok". Právě
„pokrok" byl opěvován a lidé podlehli iluzi, že tato ci-
vilizace - civilizace hmoty a strojů - je civilizací par ex-
cellence, civilizací, k níž byly předurčeny celé dějiny světa:
až dokud posledním následkem tohoto procesu nebyli
někteří dohnáni k probuzení.

Kde a pod jakými symboly se snažily zorgani-
zovat síly k možnému odporu, je známo. Na jedné
straně se stalo, že se národ, který od svého sjedno-
cení poznal pouze nevalnou atmosféru liberalismu,
demokracie a konstituční monarchie, odvážil
vzkřísit symbol Říma a položil ho jako základ pro
novou politickou doktrínu i pro nový ideál mužnosti

13

a důstojnosti. Analogické síly se probudily v národu,
který si ve středověku sám přivlastnil římský symbol
Říše, aby tak zdůraznil princip autority a primát
oněch hodnot, které mají své kořeny v krvi, rase
a nejhlubších silách rodu. A zatímco se i v dalších
evropských národech již některé skupiny ubíraly
stejným směrem, na asijském kontinentu se k této
formaci přidala třetí síla, národ samurajů , u něhož
přijetí vnějších forem moderní civilizace nezastínilo
věrnost válečnické tradici soustředěné na sluneční
symbol Říše božského práva.

Netvrdíme, že v těchto proudech došlo k jas-
nému rozlišení mezi podstatným a vedlejším, že
v nich ideje byly doprovázeny odpovídajícím pře-
svědčením a kvalifikací osob, že se podařilo překo-
nat nejrůznější vlivy sil, proti nimž se mělo bojovat.
K procesu ideologického očišťování mohlo dojít až
následně, poté, co by se vyřešily některé bezpro-
střední a neodkladné politické problémy. I tak ale
bylo jasné, že se zde formují síly, které pro „mo-
derní" civilizaci představují otevřenou výzvu: jak
pro civilizaci demokracií, dědiců Francouzské revo-
luce, tak pro tu druhou, představující krajní mez de-
gradace západního člověka: pro kolektivistickou ci-
vilizaci čtvrtého stavu, komunistickou společnost

14

masového člověka nemajícího tvář. Rytmus se zrych-
loval, napětí rostlo - až nastal ozbrojený střet. Pře-
vládla masivní síla koalice, která neváhala uzavřít nej-
hybridnější ze všech paktů a vyhlásit tu nej pokry-
tečtější ideologickou mobilizaci, jen aby zničila svět,
který se začínal pozvedávat, aby se zasadil o své právo.
Ponechme stranou, zda naši lidé byli na výši svého
úkolu, či ne, zda došlo k chybnému načasování, zda
bylo vše řádně připraveno, zda bylo správně vyhod-
noceno riziko — nic z toho nezastiňuje vnitřní význam
boje, který byl sveden. Stejně tak nás nezajímá, že se
dnes dějiny vítězům mstí, totiž že demokratické moc-
nosti poté, co se spojily se silami rudého rozvratu, jen
aby zvítězily ve válce dovedené až k nesmyslné kraj-
nosti bezpodmínečné kapitulace a totálního zničení,
pozorují, že se proti nim staví dosavadní spojenci,
kteří dnes představují nebezpečí mnohem hrozivější,
než bylo to, jemuž chtěly předejít.

Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme upro-
střed světa trosek. A náš problém je následující: existují
ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních no-
hou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?

2. Tento problém vskutku přesahuje včerejší rozlo-
žení sil, neboť je jasné, že vítězové a poražení se nyní

15

nacházejí na stejné úrovni a že jediný výsledek druhé
světové války je ten, že Evropa byla zredukována na
předmět mimoevropských mocenských zájmů, je
též nutno uznat, že devastace, kterou kolem sebe vi-
díme, je především morálního charakteru. Na-
vzdory všem heslům o pořádku, užívaným kon-
zumní a demokratickou společností, se nacházíme
v atmosféře všeobecné morální anestezie a hluboké
dezorientace: pro poválečného člověka je většinou
typický pokles charakteru a jakékoliv opravdové dů-
stojnosti, ideologický marasmus, podléhám těm nej-
nižším zájmům, život ze dne na den. Uznat toto
znamená též uznat, že primární problém, který je
základem každého dalšího, je niterné povahy: po-
zvednout se, vnitřně povstat, zformovat se, uspořá-
dat se a vzpřímit se. Nic nepochopil z lekcí nedávné
minulosti ten, kdo si dnes dělá iluze, že je zapotřebí
ryze politického boje a že moc toho či onoho sys-
tému nebo doktríny se nemusí stavět na nové lidské
kvalitě. Zde je princip, který by měl být dnes více
než kdykoli dříve absolutně zřejmý: pokud by měl
nějaký stát takový politický nebo společenský sys-
tém, který by byl teoreticky zcela dokonalý, ale opí-
ral by se o zkaženou lidskou podstatu, pak by takový
stát dříve či později klesl na úroveň těch nejnižších

16

společností, zatímco rasa schopná plodit pravé
muže, muže se správným cítěním a jistým instink-
tem, by dosáhla vysoké kulturní úrovně a udržela by
se na vlastních nohách tváří v tvář těm nejničivějším
zkouškám, i kdyby její politický systém byl ne-
vhodný a nedokonalý. Vymezme se tudíž jasně vůči
onomu falešnému „politickému realismu“, který
uvažuje pouze v rámci programů, stranických orga-
nizačních problémů, společenských a ekonomic-
kých receptů. To vše patří k nahodilému, nikoli
k podstatnému. Míra toho, co je možné ještě zachrá-
nit, naopak závisí na existenci nebo neexistenci
mužů, kteří by byli v popředí, nikoliv aby hlásali
hesla, ale aby byli příkladem, nikoliv aby vycházeli
vstříc demagogii a materialismu mas, ale aby vzkří-
sili odlišné podoby vnímání a zájmů. Abychom po-
zvolna obrodili nového člověka, který bude puzen
rozhodným duchem a odpovídajícím světonázorem
a který bude posilován neochvějným přilnutím k da-
ným principům, vycházejme z toho, co mohlo ještě
mezi troskami přežít — v tom spočívá pravý pro-
blém.

3. Co se ducha týče, existuje již něco, co může si-
lám odporu a obnovy posloužit jako vodítko: je to

17

legionářský duch. Je to sklon toho, kdo si umí zvolit
život tvrdší, kdo umí bojovat, třebaže ví, že bitva
byla materiálně ztracena, kdo umí prokázat platnost
slov prastaré ságy: „Věrnost je silnější než oheň.“
Skrze takového člověka se uplatňuje tradiční idea
citu pro čest či hanbu - velké kroky vycházejí jen
z velké morálky — a ten je tím, co mezi bytostmi vy-
tváří podstatný existenciální rozdíl, téměř jakoby
mezi jednou a druhou rasou.

Na straně druhé je seberealizace těch, jimž se to,
co bylo cílem, již ukázalo být prostředkem. Rozpo-
znám iluzorního charakteru četných mýtů v nich za-
nechalo neporušeným to, čeho uměli dosáhnout pro
sebe samé, na hranici života a smrti, za světem naho-
dilosti.

Tyto formy ducha mohou být základem nové
jednoty. Podstatné je, aby byly přejaty, tedy přene-
seny a uplatněny z válečné doby do doby míru, pře-
devším tohoto míru, který je pouze dočasným a stěží
zvládaným zmatkem — a jímž je určeno nové rozli-
šení a rozložení sil. To musí být provedeno v rám-
cích mnohem podstatnějších, než je „strana“, která
může být pouhým nahodilým nástrojem daných po-
litických bojů; dokonce i v mezích mnohem pod-
statnějších, než je prosté „hnutí“, pokud by byl

18

„hnutím“ myšlen pouhý fenomén mas a hromadění,
fenomén kvantitativní spíše než kvalitativní, zalo-
žený spíše na faktorech emotivních než na přísném
a jasném přilnutí k ideji, jde spíše o tichou revoluci
odehrávající se v hloubce, jíž je třeba si naklonit,
a která vytváří nejprve v nitru a v jedinci předpo-
klady onoho řádu, který se následně prosadí i nave-
nek, aby ve správný čas rychlostí blesku vytěsnil
formy i síly světa rozvratu. „Styl“, který je třeba si
osvojit, je stylem toho, kdo se drží na pozicích věrný
sobě samému a ideji, v intenzivní usebranosti, v od-
mítání jakéhokoliv kompromisu, v totálním úsilí,
které se musí projevovat nejen v politickém boji, ale
také v každém výrazu života: v továrnách, v labora-
tořích, na univerzitách, na ulici, a dokonce i v osob-
ním citovém životě. Musíme dospět do bodu, kdy
typ, o němž zde hovoříme a který musí být základní
buňkou našeho šiku, bude jasně rozpoznatelný, ne-
zaměnitelný a odlišný, takže o něm bude možné
prohlásit: „je to ten, který jedná jako muž hnutí.“
Dnes je třeba vzkřísit tento odkaz, který nám za-
nechali ti, kdo snili o novém evropském řádu, jehož
uskutečnění bylo brzděno a odchylováno četnými
faktory. A vcelku vzato jsou dnes podmínky lepší,
poněvadž naše sklony jsou podrobovány zkoušce,

19

poněvadž pochybnosti neexistují, a stačí se tedy roz-
hlédnout kolem, od tržiště k parlamentu, a máme
jasně vyměřeno, čím nesmíme být. Nacházíme se
v rozbředlém světě, jehož principem je: „To mi za
to nestojí," nebo: „Nejprve žaludek, potom kůže
(Malapartova „kůže"!), nakonec morálka," anebo
„Nežijeme v době, kdy bychom si mohli dovolit lu-
xus charakteru," případně „Mám rodinu." Proti
tomu musíme umět postavit jasné a rozhodné „Ady
nemůžeme jinak, toto je naše cesta, toto je naše
bytí." To pozitivní, čeho lze dnes či zítra dosáhnout,
to nevznikne z obratnosti agitátorů nebo politikářů,
nýbrž díky přirozené prestiži a uznám mužů minulé
a dokonce — a to ještě mnohem více — mužů gene-
race nové, kteří by toho všeho byli schopni a zaručili
se tak za svoji ideu.

4. Mimo sociální schémata, vrstvy a společenské
pozice z minulosti se proto musí pozvolným postu-
pem šířit nové bytí. Toto nové bytí, tuto novou „fi-
guru" musíme mít před očima, abychom s ní mohli
poměřovat vlastní sílu a sklony. Důležité a zásadní
je pochopit, že tato figura nemá společného nic s tří-
dami chápanými v ekonomickém smyslu ani s anta-
gonismy s nimi souvisejícími. Projevovat se může

20

v hávu boháče tak jako chudáka, dělníka, šlechtice,
podnikatele, badatele, technika, teologa, zemědělce
či politika v úzkém slova smyslu. Avšak toto nové
bytí zná vnitřní diferenciaci, která bude dokonalá, až
nebude pochyb ohledně sklonů a úloh těch, kdo ná-
sledují, a těch, kdo velí, až bude vzkříšené ztělesnění
neotřesitelné autority trůnit ve středu nových hie-
rarchických struktur.

Toto vymezuje směr, který je jak protiburžoazní,
tak protiproletářský, směr, který je zcela očištěn od
špíny demokracie a od „sociálních** obsesí, protože
vede k jasnému, mužnému a strukturovanému
světu, světu tvořenému muži a vůdci mužů. Opovr-
žení pro buržoazní mýtus „jistoty**, pro malý, stan-
dardizovaný, konformní, domestikovaný a „zmora-
lizovaný** život. Opovržení pro umrtvující pouta,
která jsou vlastní všem kolektivistickým a mechanis-
tickým systémům, i pro veškeré ideologie kladoucí
na první místo zmatené „sociální** hodnoty, na úkor
hodnot hrdinských a duchovních, jimiž má být dle
nás vymezen v ka^dé sféře typ pravého muže, abso-
lutní osoby. A dosáhne se čehosi podstatného, až se
probudí náklonnost ke stylu aktivní neosobnosti,
kdy záleží na díle a nikoliv na jedinci, kdy jsme
schopni nepovažovat sami sebe za něco důležitého,

21

naopak důležitá je úloha, zodpovědnost, přijatý
úkol, dosažený cíl. Tam, kde se uplatní tento duch,
zjednoduší se i mnohé problémy ekonomického
a společenského řádu, které by jinak zůstaly neřeši-
telné, jelikož by se k nim přistupovalo zvnějšku, aniž
by se odpovídajícím způsobem změnily duchovní
faktory a aniž by byly odstraněny ideologické ná-
kazy, které od počátku znemožňují návrat k normál-
nosti, či spíše změnu samotného vnímání toho, co
normálnost znamená.

5. Nejen co se doktrinálního směřování týče, ale
také vzhledem ke sféře činnosti je pak důležité, aby
muži nové formace přesně rozpoznali zřetězení pří-
čin a následků i základní kontinuitu proudu, který
zapříčinil vznik různých politických forem, jež se
dnes utkávají v chaosu politických stran. Liberalis-
mus, pak demokracie, pak socialismus, pak radikální
pokrokářství a nakonec komunismus a bolševismus
se v dějinách objevily pouze jako stupně jediného
zla, jako na sebe navazující stadia jediného velkého
procesu úpadku. Počátkem tohoto procesu byl oka-
mžik, kdy západní člověk zpřetrhal vazby na tradici,
kdy zneuznal všechna vyšší ztělesnění autority a svr-
chovanosti a kdy si pro sebe nárokoval nicotnou

22

a iluzorní individuální svobodu, čímž se namísto
uvědomělé součásti organické jednoty a hierarchie
celku stal atomem. Tento atom se nakonec musel
střetnout s masou jiných atomů, jiných jednotlivců,
a podílel se tak na vzniku říše kvantity, čistého po-
čtu, zmaterializovaných mas, které mimo vládnoucí
ekonomiku jiného Boha nemají. A tento proces se
v půli cesty nezastaví. Bez Francouzské revoluce
a liberalismu by nebylo konstitucionalismu a demo-
kracie, bez demokracie by nebylo socialismu a de-
magogického nacionalismu, bez přípravy socialis-
mem by pak nebylo radikálního pokrokářství a na-
konec komunismu. Fakt, že jsou dnes tyto různé
formy často prezentovány jako stojící vedle sebe
nebo proti sobě, nám nesmí zastínit skutečnost, že
ten, kdo opravdu vidí, rozpoznává, že se tyto formy
drží pospolu, že jsou vzájemně provázané, vzá-
jemně podmíněné a že vyjadřují pouze různé
stupně téhož proudu, téhož rozvratu jakéhokoliv
normálního a legitimního společenského zřízení.
A tak je velkou iluzí dnešních dnů přesvědčení, že
demokracie a liberalismus jsou protiklady komu-
nismu a že mají moc zabránit přílivu nízkých sil,
tedy tomu, co se v hantýrce odborářů nazývá „po-
krokovým" hnutím, je to iluze: tak jako tvrdit, že

23

soumrak je protikladem noci, že počáteční stadium
nemoci je protikladem její akutní a endemické po-
doby, že zředěný jed je protikladem téhož jedu v čis-
tém a koncentrovaném stavu. Přestože se lekce
z nedávné historie všude opakují jako obehraná pís-
nička, tak lidé vládnoucí této „osvobozené" Itálii se
z nich vůbec nepoučili a dál hrají v parlamentním
karnevalu své jímavé hry s překonanými politickými
pojmy a přízraky, skoro jako by šlo o danse macabre
na dřímajícím vulkánu. Nám však musí být vlastní
odvaha jít ke kořenům, musíme říci ne politické de-
kadenci ve všech jejích podobách, ať již levicových,
či domněle pravicových. Především pak si musíme
být vědomi tohoto: se silami rozvratu se nevyjed-
nává, dělat ústupky dnes znamená odsoudit se
k tomu, že zítra budeme zcela smeteni. Tedy ne-
kompromisnost ideje a připravenost postupovat
vpřed s ryzí silou, až nastane vhodná chvíle.

To s sebou také přirozeně nese oproštění od ide-
ologické deformace, která se žel rozšířila i na část
mládeže a která jí skýtá různá alibi, pomocí nichž se
ospravedlňují již napáchané škody. Vinou této de-
formace si ona část mládeže myslí, že tyto škody
byly koneckonců nutné a že poslouží „pokroku"; že
bychom měli bojovat za cosi „nového", co se skrývá

24

v předurčené budoucnosti, a ne za pravdu, kterou
již vlastníme, protože vždy a všude tvořila - byť
v různých podobách uplatnění - základ každého
správného typu společenského a politického uspořá-
dání. Tyto utkvělé představy odmítáme. A je třeba se
vysmát těm, kdo nás viní z toho, že jsme „antihisto-
ričtí“ a „reakční“. Historie jako záhadná jsoucnost
psaná velkým písmenem neexistuje, jsou to lidé, po-
kud jsou opravdu lidmi, kdo tvoří a boří dějiny; tak-
zvaný „historicismus“ je víceméně shodný s tím, co
se v levicovém prostředí nazývá „pokrokářství“ - a to
dnes usiluje o jediné: vyvolávat pasivitu vůči proudu,
který roste a všechny táhne dolů. A pokud jde o „re-
akcionářství“, zeptejte se: Vy byste tedy chtěli, aby-
chom my, když vy jednáte, ničíte a znesvěcujete, „ne-
reagovali", ale abychom se na to dívali, nebo raději
abychom rovnou řekli: výborně, pokračujte? „Reak-
cionáři" nejsme jen proto, že to slovo není dost silné,
a především pak proto, že my vycházíme z pevně da-
ného, reprezentujeme to, co je pevně dané, reálné
a původní, tedy hodnoty, které světlo žádného „slun-
ce budoucnosti" nepotřebují.

Vzhledem k našim kořenům je obzvláště irele-
vantní spor mezi rudým „Východem" a demokra-
tickým „Západem", z toho důvodu se nám tragicky

25

irelevantní jeví i možný ozbrojený konflikt mezi tě-
mito dvěma bloky. Jistá volba menšího zla existuje
jen z bezprostředního pohledu, protože vojenské
vítězství „Východu“ by znamenalo okamžitou fy-
zickou destrukci posledních exponentů odporu.
Avšak ideově je třeba považovat jak Rusko, tak se-
verní Ameriku za součást jedněch kleští, které začí-
nají svírat Evropu. Ve dvou různých podobách, ale
ve sbíhajících se účincích v nich působí jediná, cizí
a nepřátelská síla. Formy standardizace, konfor-
mismu, demokratické nivelizace, frenetické produk-
tivity, více či méně arogantních a explicitních brain
trustů a mrzkého materialismu přítomné v amerika-
nismu pouze připravují cestu pro další fázi, kterou
v tom samém směru představuje komunistický ideál
masového člověka. Distinktivním rysem amerika-
nismu je, že se útok proti kvalitě a charakteru usku-
tečňuje nikoliv skrze brutální nátlak, jak je tomu
v případě marxistické diktatury a státní myšlenky,
ale takřka bezděčně, v ulicích civilizace, která již ne-
zná ideály vyšší než bohatství, konzum, výkon a bez-
uzdnou produkci, a tak dochází k vyhrocení a k ab-
surdnímu zjednodušení toho, co si Evropa sama
zvolila — jsou to stejné motivy, které se tu formují
a tam se již uchytily. Primitivismus, mechanicismus

26

a brutalita jsou ovšem na obou stranách. V jistém
smyslu je pro nás amerikanismus nebezpečnější než
komunismus: působí totiž jako jakýsi druh troj-
ského koně. Když se útok na zbytky hodnot evrop-
ské tradice provádí přímým a neskrývaným způso-
bem, jak to činí bolševická ideologie a stalinismus,
ještě to probouzí reakce a jisté linie odporu, byť
vratké, je možné udržet. Jinak tomu je, když totéž
zlo působí subtilněji a když se změny dějí nepozo-
rovaně, na úrovni zvyků a obecného náhledu na
svět, jak je tomu v případě amerikanismu. Když Ev-
ropa ve známem demokracie s lehkým srdcem tento
vliv trpí, chystá se tím ke konečné abdikaci, takže se
může stát dokonce i to, že ani žádné vojenské kata-
strofý nebude zapotřebí, neboť po konečné spole-
čenské krizi se „pokrokově" dojde víceméně do
stejného bodu. Ještě jednou, toto se v půli cesty ne-
zastaví. Chtě nechtě, amerikanismus pracuje pro
svého zdánlivého nepřítele, pro kolektivismus.

6. Nikoli bez spojitosti s tím náš obrodný návrat
ke kořenům vyžaduje, abychom si nezadali nejen
s jakoukoliv podobou marxistické nebo socialistické
ideologie, ale ani s tím, co můžeme obecně nazývat
halucinací či démonií ekonomiky. Jde o představu, že jak

27

v individuálním, tak v kolektivním životě je eko-
nomický faktor důležitý, reálný, rozhodující; že
soustředění všech hodnot a zájmů v ekonomické
a produkční rovině není již bezprecedentním zne-
tvořením moderního západního člověka, ale čímsi
normálním, ne možnou surovou nezbytností, ale
čímsi, co má být chtěno a oslavováno. V tomto tem-
ném a začarovaném kruhu je uzavřen jak kapitalis-
mus, tak i marxismus. My tento kruh musíme pro-
lomit. Dokud se mluví jen o ekonomických třídách,
o práci, mzdách, produkci, dokud existuje iluze, že
opravdový lidský pokrok, opravdové pozvednutí je-
dince je podmíněno nějakým konkrétním systémem
rozdělování bohatství a statků, tedy že má co dělat
s chudobou či blahobytem, se stavem prosperity USA
nebo utopického socialismu, potud se stále zůstává
na stejné rovině toho, proti čemu je třeba bojovat.
My musíme tvrdit toto: že s tím vším je třeba bojo-
vat, že ekonomika a ekonomické zájmy chápané
jako pouhé uspokojování fyzických potřeb měly,
mají a vždy budou mít v normálním lidství podříze-
nou funkci; že mimo tuto sféru musí být odlišen řád
vyšších hodnot, politických, duchovních a heroic-
kých, řád, který - jak už bylo řečeno - nezná a ani
neuznává „proletáře" nebo „kapitalisty", a pouze

28

podle něj musí být určeno, zač stojí žít a zemřít,
musí ustanovit pravou hierarchii, musí odlišit novou
důstojnost a na vrcholu musí nastolit nejvyšší velící
funkci, funkci Říše.

Proto je v tomto ohledu třeba vytrhat mnohý
plevel, který se uchytil tu či onde, občas dokonce
i v našem táboře. Co jsou ve skutečnosti ty řeči
o „státu práce“, o „národním socialismu", o „huma-
nismu práce" a podobně? Co jsou požadavky, jimiž
se víceméně hlásá úpadek politiky v ekonomiku,
skoro jako by šlo o obnovu těch problematických
náběhů směrem k „integrálnímu korporativismu",
v podstatě k chaosu, čemuž naštěstí již fašismus uči-
nil přítrž? Co jsou úvahy o heslu „socializace", která
je považována za jakýsi univerzální všelék, a co je
ono vyzdvihování „sociální ideje" na symbol nové
kultury, která by, kdo ví jak, měla převyšovat „Vý-
chod" i „Západ"?

Toto je — nutno přiznat — temnou stránkou ne-
mála duší, třebaže v jiných ohledech jsou na naší
straně fronty. Domnívají se, že jsou věrní „revoluč-
nímu" odkazu, zatímco podléhají jen silnějším svo-
dům těch, jimiž je upadající politické prostředí pře-
sycené. A mezi tyto svody patří i samotná „sociální
otázka". Kdy si lidé konečně uvědomí pravdu, tedy

29

že marxismus nepovstává, protože by skutečně exis-
tovala nějaká sociální otázka, ale že sociální otázka vy-
vstává - v nesčetných případech - jen proto, že exis-
tuje marxismus, tedy uměle, nicméně skoro vždy
v nevysvětlitelné míře, činností agitátorů, těch proslu-
lých „probouzečů třídního uvědomění", o nichž se
Lenin vyjádřil snad velice jasně, když popřel spon-
tánní charakter proletářských revolučních hnutí?

Toto je předpoklad, na jehož základě by se mělo
jednat, a to především ve smyslu ideologického od-
proletari^ovánť, ve smyslu dezinfikování ještě zdra-
vých částí lidu od socialistického viru. Jen tehdy
může být ta či ona reforma promyšlena a provedena
bez nebezpečí, v souladu s pravou spravedlností.

Takto si na konkrétním případu ukážeme, v ja-
kém duchu může být idea korporativismu jedním ze
základů obrody: korporativismu ne jako celkového
systému státního uspořádání, tedy byrokracie, která
by udržovala zhoubnou myšlenku opozičních tříd-
ních uskupení, ale jako požadavku, aby bylo sa-
motné jádro výrobních závodů zrekonstruováno
jednotou, tedy sounáležitostí odlišných sil, kterou
na jedné straně poškodilo a přerušilo kapitalistické
zneužívání moci (s nástupem parazitního typu spe-
kulanta a finančního kapitalisty), na straně druhé

30

pak marxistická agitace. To by závody mělo se-
mknout do formy téměř vojenské jednotky, v níž by
se duch zodpovědnosti, energie a kompetence ve-
doucích pracovníků srovnával s duchem sounáleži-
tosti a věrnosti pracovních sil, které by se okolo ve-
dení sdružovaly ke společnému tažení, jediným
opravdovým úkolem je proto organická obnova 3 úvodu ,
a abychom toho dosáhli, nepotřebujeme používat
hesla určená pro ty nejnižší propagandistické a vo-
lební cíle, k pochlebování duchu povstání spodních
vrstev masy, hesla, která se maskují za „sociální
spravedlnost". Obecně vzato by mělo dojít k opě-
tovnému osvojení si stylu aktivní neosobnosti, dů-
stojnosti a sounáležitosti ve výrobě, který byl vlastní
starým řemeslnickým a profesním cechům. Odbo-
rové hnutí se svým „bojem" a nefalšovaným vydírá-
ním, které nám dnes o sobě skýtá až přespříliš pří-
kladů, je třeba zakázat. Ale zopakujme to, musí
k tomu dojít směrem zevnitř, je důležité, aby všech-
ny podoby zášti a sociálních antagonismů byly pře-
konány tím, že každý bude s to uznat a mít rád
vlastní místo, které odpovídá jeho přirozenosti,
čímž zároveň uzná i meze, v jejichž rámci může roz-
víjet své možnosti a směřovat k vlastní dokonalosti:
protože řemeslník dokonale vykonávající svoji funkci,

31

je nesporně nadřazen králi, který jen vrávorá a není
na výši své důstojnosti.

Konkrétně vzato je tedy možné přijmout systém
odborných kompetencí a stavovských reprezentací
a nahradit jím stranický parlamentarismus; avšak je
třeba mít na paměti, že hierarchie odborníků ve své
celistvosti nemohou znamenat nic víc než stupeň
v hierarchii celku — odborné hierarchie se týkají řádu
prostředků, který je podřízen řádu účelů, jemuž od-
povídá pouze politická a duchovní součást Státu.
Mluvit o „státu práce“ nebo o produkci tedy zna-
mená dělat celek z části, což je jako pokládat za lid-
ský organismus pouze to, čím je jeho zredukování
na fyziologické funkce. Nejenže naším ukazatelem
nemůže být nic podobně tupého a temného, ne-
může jím být ani sama „sociální" idea. Skutečným
protikladem jak „Východu", tak „Západu" není
„sociální idea". Onou antitezí je integrální hierarchická
idea. V tomto ohledu je sebemenší pochybnost nepří-
pustná.

7. Pokud byl ideál mužné a organické politické jed-
noty již podstatnou součástí světa, který byl smeten, -
a u nás byl skrze tento ideál také znovu evokován
římský symbol -, je také třeba rozpoznat případy, kdy

32

byl tento nárok na politickou jednotu vychýlen a při
špatném směřování k „ totalitarismu “ téměř jako by
zakrněl. Abychom přesně rozlišili postavení front,
a také abychom neposkytovali zbraně těm, kdo z ně-
jakého důvodu chtějí vše překroutit, představuje
toto opět místo, které je třeba vidět jasně. Hierar-
chie není hierarchismus (to je zlo, které se dnes žel
občas snaží znovu vyrašit na povrch) a organické
pojetí nemá nic co do činění ani se státolatrickými
sklerózami, ani se vše srovnávající centralizací. Po-
kud jde o jedince, opravdového překonání jak indi-
vidualismu, tak kolektivismu bude dosaženo jen
tehdy, když budou lidé srovnáváni s lidmi podle při-
rozené rozmanitosti svého založení a své důstoj-
nosti. A pokud jde o jednotu, která má obecně
vzato bránit jakékoli podobě separování či absolu-
tizování kterékoli části, ta musí být zásadně du-
chovní, musí být vlivem orientovaným na cen-
trum, popudem, který podle oblastí svého projevu
nabývá velmi odlišných podob. Toto je pravá pod-
stata „organického" pojetí, které je v protikladu
vůči zkostnatělým a povrchním vztahům vlastním
„totalitarismu". V těchto rámcích se může plně
uskutečnit požadavek důstojnosti a svobody lidské
osobnosti, který liberalismus pojímal jen v mezích

33

individualistických, rovnostářských a civilněprávních.
Pouze v tomto duchu je třeba promýšlet struktury
nového, pevně a jasně členěného společenskopoli-
tického zřízení.

Tyto struktury však potřebují centrum, nejvyšší
vztažný bod. Nové ztělesnění svrchovanosti a auto-
rity je nezbytné. Pokyny musí být v tomto ohledu
přesné, ideologické uhýbám je nepřípustné. Je dobré
si zde jasně říci, že se tu jedná pouze o podřízenou
část takzvaného institucionálního problému; předně
jde o to, že je třeba specifického klimatu, aby vzniklo
fluidum, které musí oživovat každý vztah věrnosti,
oddanosti, služby a odosobněného jednám, aby tak
došlo k opravdovému překonám šedi, mechanič-
nosti a pokřivenosti současného společenskopoli-
tického světa. Když však na nejvyšší úrovni nebu-
deme schopni především vzestupu k ryzí Ideji,
skončíme ve slepé uličce. Jak některé naše dřívější
nepříliš šťastné národní tradice, tak ještě více ne-
dávné tragické okolnosti poškodily u mnohých jas-
nou představu o správném směru. Když se podí-
váme na ty, kteří dnes umí hájit jen pozůstatek ideje,
vyprázdněný a vykastrovaný symbol, jakým je parla-
mentní konstituční monarchie, můžeme rozeznat
i nedůslednost monarchistického řešení. Ovšem

34

stejně tak rozhodně musíme trvat na neslučitelnosti
s republikánskou ideou. Být na jedné straně proti-
demokratický a na druhé pak „zuřivě" bránit (ta-
ková je naneštěstí terminologie některých před-
stavitelů falešné zásadovosti) republikánskou
ideu je vyloženě absurdní: republika (máme na
mysli moderní republiky: antické republiky byly
aristokratické - jako Řím - či oligarchické, často
s rysy tyranidy) v podstatě patří do světa zroze-
ného jakobínstvím a protitradičním a protihierar-
chickým rozvratem devatenáctého století. A tako-
vémuto světu, který není náš, ať je také ponechána.
Principiálně platí, že stát dříve monarchistický, který
se stal republikou, můžeme považovat jen za stát
„deklasovaný". Nesázejme tedy v Itálii na dvojznač-
nost ve jménu věrnosti fašismu ze Saló, protože po-
kud bychom se z tohoto důvodu vydali nesprávnou
republikánskou cestou, zradili bychom zároveň cosi
většího a lepšího, zahodili bychom nosné jádro ide-
ologie „dvacetiletí", tedy její doktrínu státu ve funkci
autority, moci, říše.

Musíme se držet jen této doktríny, aniž bychom
sestoupili na nižší úroveň a aniž bychom sázeli na
hry jiných. Prozatím se můžeme obejít bez jejího
konkrétního ztělesnění; podstatným úkolem je

35

potichu připravovat vhodné duchovní prostředí,
v němž by symbol nehmotné vyšší autority byl již
pociťován a v němž by znovu nabyl plnosti svého
významu: a toho nemůže dostát postava jakéhoko-
liv odvolatelného „prezidenta" republiky ani po-
stava nějakého tribuna či vůdce lidu, jenž drží pros-
tou osobní, beztvarou moc, která postrádá jakékoliv
vyšší posvěcení a namísto něj se opírá o vratkou pres-
tiž, jíž působí na iracionální síly mas. Kdosi to na-
zval „bonapartismem", který byl ve svém významu
správně rozpoznán nikoli jako protiklad demago-
gické či „lidové" demokracie, ale naopak jako její lo-
gické vyústění: jako jeden z temných projevů spen-
glerovského „zániku Západu". Tady je náš nový
prubířský kámen: vnímavost k tomu všemu. Jak řekl
Carlyle: „Svět sluhů chce, aby mu vládl pseudohr-
dina" — nikoli Pán.

8. V analogickém řádu idejí je nutno upřesnit další
bod. Jde o postoj, který je třeba zaujmout vůči nacio-
nalismu a vágní ideji vlasti. Věc o to příhodnější, ne-
boť mnozí by dnes ve snaze zachránit to, co se ještě
zachránit dá, chtěli navázat na sentimentální a záro-
veň naturalistické pojetí národa, tedy na představu
vyšší evropské politické tradici cizí a nejsoucí ve

36

shodě se samotnou ideou Státu, o níž je řeč výše.
I když si odmyslíme fakt, že lze pozorovat, jak se
u nás ideje vlasti rétoricky a pokrytecky dovolávají
ty nejprotichůdnější strany, dokonce i představitelé
rudé subverze, tak jako tak toto pojetí již fakticky
není na výši doby, protože na jedné straně jsme
svědky zformování velkých nadnárodních bloků,
a na straně dmhé se pak stále více ukazuje potřeba
nalézt nějaký evropský vztažný bod, stranou nevy-
hnutelného partikularismu, který je neodmyslitelně
spjat s naturalistickou národní myšlenkou a ještě více
s „nacionalismem". Podstatnější je nicméně otázka
principu. Protože tato politická rovina je rovinou
jednoty povýšené vzhledem k jednotě vymezené
v naturalistických pojmech, jako jsou též i ty, které
odpovídají vágním představám o národu, vlasti a li-
du. Na této vyšší rovině je tím, co spojuje a rozdě-
luje, idea, idea nesená odhodlanou elitou a tíhnoucí
k uskutečnění se ve Státě. Právě proto přiřkla fašis-
tická doktrína - která tak zůstala věrná té nejlepší
evropské politické tradici - primát Ideji a Státu nad
národem a lidem, a chtěla, aby národ a lid nabyl vý-
znamu, formy a účasti na vyšším stupni existence
pouze uvnitř Státu. Na této doktríně je třeba trvat
právě v obdobích krize, jako je ta nynější. Naši pravou

37

vlast musíme spatřovat v Ideji. Nejde o to, být ze
stejné země nebo mít stejnou řeč, ale o to, být stejné
Ideje - to je to, co se dnes počítá. To je základ, výchozí
bod. Proti kolektivistické jednotě národa - des enfants
de la patrie -, jaká od jakobínské revoluce stále více pře-
vládá, bychom každopádně měli stavět cosi jako Řád,
muže věrné principům, tedy svědectví vyšší autority
a vyšší legitimity vycházející přímo z Ideje. Pokud jde
o praktické cíle, je dnes žádoucí přejít k nové národní
pospolitosti, aniž bychom se ale kvůli jejímu dosažení
snížili ke kompromisům; je to předpoklad, bez něhož
by byl jakýkoliv výsledek iluzorní, předpoklad, který
vyděluje a dává podobu jasně vymezenému šiku ve
službě Ideje - jako ideje Politična a náhledu na život.
Dnes opravdu není jiné cesty: je třeba, aby bylo mezi
troskami obnoveno dění z počátků, tedy procesy,
které působením elit a ztělesněné svrchovanosti či au-
tority jako zdroje forem jinak beztvarého lidu utvářely
jednotu národů ve velkých tradičních Státech. Nechá-
pat tento realismus Ideje znamená zůstávat v podstatě
na nižší než politické úrovni: na úrovni naturalismu
a sentimentalismu, neřku-li na úrovni primitivní hurá-
vlastenecké rétoriky.

A kdekoliv je přání opírat naši Ideu také o ná-
rodní tradice, je třeba mít se na pozoru: protože

38

existuje celá zednářstvím a anti tradicí inspirovaná
„vlastivědná" historie, která se specializuje na to, že
italský národní charakter přisuzuje těm nejproble-
matičtějším aspektům našich dějin: počínaje vzpou-
rou komun podporovanou guelfý. Spolu s ní nabývá
na významu tendenční „italskost", s níž se nemů-
žeme a nechceme ztotožnit. Rádi ji přenecháme těm
Italům, kteří s „osvobozením" a partyzánštěním sla-
vili „druhé risorgimento“ .

Idea, Rád, Elita, Stát, lidé Rádu - těchto pojmů
se musíme držet, dokud je to možné.

9. Něco je třeba říci i k problému kultury. Ne moc.
My kulturu vskutku nepřeceňujeme. Co nazýváme
„světonázorem", se nezakládá na knihách; jde o vnitřní
formu, která může být zřetelnější v osobě bez nějaké
zvláštní kultury než v nějakém „intelektuálovi"
a spisovateli. K zhoubnému působení všem do-
stupné „liberální kultury" je třeba přičíst fakt, že je-
dinec je vystaven vlivům všeho druhu, a to dokonce
i když vůči nim není schopen být aktivní, neboť ne-
dokáže rozlišovat a hodnotit na základě správného
úsudku.

Ale o tom tu nemůže být řeč, pokud si neuká-
žeme, jak se nyní věci mají, tedy že existují určité

39

proudy, jimž se v současnosti musí mládež vnitřně
bránit. Výše jsme mluvili o stylu vzpřímenosti,
o vnitřní stabilitě. Tento styl vyžaduje správné vě-
dění a zvláště mladí si musí uvědomit intoxikaci pů-
sobící v celé generaci shodnými variantami téhož
zvráceného a pokřiveného náhledu na život, který
se podepsal i na její vnitřní síle. V té či oné podobě
tyto toxiny nadále působí v kultuře, ve vědě, v soci-
ologii i v literatuře jako četná ohniska infekce, která
musí být rozpoznána a zničena. Kromě historic-
kého materialismu a ekonomismu, o kterých již byla
řeč, patří mezi ty hlavní darwinismus, psychoanalýza
a existencionalismus.

Proti darwinismu je třeba se domáhat funda-
mentální důstojnosti lidské osoby, rozpoznávat její
pravé místo, jímž není místo jednoho konkrétního,
více či méně vyvinutého zvířecího druhu mezi
mnoha jinými, druhu odlišeného „přirozeným výbě-
rem" a vždy spjatého s primitivistickým a zvířecím
původem, ale je to takové místo, které je potenci-
álně vyzdviženo nad biologickou rovinu. Pokud se
dnes již o darwinismu příliš nemluví, jeho podstata
nicméně i tak zůstává, darwinovský biologistický
mýtus v té či oné variantě platí s absolutní hodnotou
jako dogma, které je chráněno jak v marxistické, tak

40

v americké materialistické civilizaci „vědeckými"
klatbami. Moderní člověk si na toto ponižující pojetí
již přivykl, klidně se s ním nyní ztotožňuje, shledává
jej přirozeným.

Proti psychoanalýze je třeba postavit ideál Já,
které se nevzdává, které hodlá zůstat vědomé, sa-
mostatné a suverénní před noční a podzemní
stránkou své duše i před démonem sexuality; Já,
které nepociťuje ani „potlačování", ani psychotické
rozpolcení, ale které uskutečňuje rovnováhu všech
svých schopností vedoucích k vyššímu smyslu žití
a jednám. Zde je možné upozornit na zjevnou kon-
vergenci: znevážení principu vědomí osoby, důraz
na podvědomí, na iracionálno, „kolektivní nevě-
domí" a podobné záležitosti psychoanalýzy a analo-
gických škol odpovídá v jedinci přesně tomu, co
v moderním světě společnosti a dějin představuje
krizová situace, popud zdola, rozvrat, revoluční na-
hrazení vyššího nižším a opovržení každým princi-
pem autority. Na dvou různých úrovních působí
stejná tendence, přičemž se tyto dva vlivy nemohou
vzájemně nedoplňovat.

Pokud jde o existencionalismus, tak i když se
rozpoznám toho, že je ve vlastním slova smyslu fi-
losofií - a to zmatenou filosofií -, do včerejška

41

omezovalo na doménu úzkého kruhu specialistů,
je třeba uznat, že odráží duševní rozpoložení krize,
která se stala systémovou a vychvalovanou, že od-
ráží pravdu zlomeného a rozporuplného typu člo-
věka, který zakouší jako úzkost, tragičnost a absur-
ditu svobodu, jíž se necítí být pozdvižen, spíše ji
vnímá jako bezvýchodné a nezodpovědné odsou-
zení do světa prostého hodnoty a významu. To vše,
když již Nietzsche ukázal cestu k znovunalezení
smyslu existence a udělení si zákona a neporušitelné
hodnoty, dokonce i tváří v tvář radikálnímu nihi-
lismu, ve známem positivního existencialismu, v sou-
ladu s jeho výrazem: „vznešená přirozenost' 4 .

Toto jsou linie k překonávám, které nesmí být
intelektualistické, ale žité, uskutečňované ve svém
přímém významu skrze vnitřní život a skrze náležité
vystupování. Nepozvedneme se, dokud zůstaneme
pod vlivem obdobných forem pokřiveného a vychý-
leného smýšlení. Detoxikací dosáhneme jasnosti,
přímosti a síly.

10. Dále bude dobré upřesnit postoj v oblasti mezi
kulturou a tendencemi. Komunismus započal s pro-
tiburžoazními hesly, která se uchytila i v jistých „an-
gažovaných" intelektuálních kruzích kulturní fronty.

42

To je bod, který je třeba vyjasnit. Jelikož je buržo-
azní společnost čímsi prostředním, existují tedy
dvě možnosti, jak ji překročit, jak říci ne buržoaz-
nímu typu, buržoazní civilizaci, buržoaznímu duchu
a buržoazním hodnotám. První odpovídá směru,
který vede vše ještě níže, směrem ke zkolektivizova-
nému a zmaterializovanému lidství s jeho marxistic-
kým „realismem": tedy k sociálním a proletářským
hodnotám oproti „buržoazní" a „kapitalistické de-
kadenci". Avšak druhou možností je směr těch,
kteří buržoazii potírají skutečným pozvednutím se
nad ni. Lidé nové formace budou protiburžoazní,
ano, ale kvůli již zmíněnému vyššímu pojetí exis-
tence - heroickému a aristokratickému; budou pro-
tiburžoazní, protože pohrdají pohodlným životem;
protože nenásledují ty, kdo slibují materiální vý-
hody, ale ty, kdo vyžadují vše od sebe samých; pro-
tiburžoazní konečně i proto, že si nedělají starost o
jistoty, ale protože na všech úrovních milují esenci-
ální spojitost mezi životem a rizikem, přičemž nabý-
vají na nekompromisnosti ryzí Ideje a přesného
činu. A je tu ještě jeden aspekt, kvůli němuž nový
člověk, jádro obrodného hnutí, bude protiburžoazní
a odlišný od předchozí generace, a to kvůli své ne-
snášenlivosti k jakékoliv podobě rétoriky a falešného

43

idealismu, ke všem těm velkým slovům psaným vel-
kým písmenem, ke všemu, co je pouhým gestem,
efektní frází, divadlem. Namísto toho nezbytnost
nového realismu spočívá v přesném poměřování se
s problémy, které si tento realismus vynucuje, v pro-
kazování toho, že se nebudeme jen jevit, nýbrž že
budeme, že nebudeme tlachat, ale uskutečňovat, tiše
a přesně, v souladu se spřízněnými silami a s přilnu-
tím k vedení přicházejícímu shůry.

Kdo proti silám levice není schopen reagovat ji-
nak než ve známem model, životního stylu a prů-
měrné konformní morálky buržoazního světa, ten
již boj předem prohrál. To však není případ muže,
který i poté, co prošel očistným ohněm vnější
i vnitřní zkázy, stojí na vlastních nohou. Tak jako
takovýto muž není politicky nástrojem buržoazní
pseudoreakce, tak obecně vzato obnovuje síly a ide-
ály převyšující a předcházející buržoazní svět a věk
ekonomiky, a vytváří jimi obranné linie a upevňuje
pozice, z nichž ve vhodnou chvíli dojde k obrod-
nému úderu.

I v tomto ohledu hodláme navázat na odkaz,
který nebyl následován: protože jak víme, ve fašis-
tickém období existovala protiburžoazní tendence,
která se měla rozvíjet ne nepodobným směrem. Zel

44

i zde nebyl lidský materiál na výši úkolu. Dokonce
i z antirétoriky byl schopen udělat rétoriku.

1 1 . Zvažme krátce poslední bod, který se týká vzta-
hů s dominantním náboženstvím. Pro nás patří
laický stát v jakékoli podobě minulosti. A zvláště se
stavíme proti jeho parodii, která se v jistých kruzích
uplatnila jako „etický stát“, výplod dušné, falešné
a prázdné „idealistické" filosofie, která byla dříve
připojena k fašismu, ale svou povahou byla taková,
že stejně tak dobře skýtala podporu Croceho antifa-
šismu, jako by šlo jednoduše o nějakou „dialektic-
kou" hru v kostky.

Avšak pokud se stavíme proti obdobným ideo-
logiím a laickému státu, je pro nás stejně tak nepři-
jatelný i klerikální nebo klerikalizující stát. Nábožen-
ský faktor je nezbytný jako pozadí pro skutečně
heroické pojetí života, které musí být pro naši for-
maci zásadní. Je třeba, abychom uvnitř sebe pociťo-
vali jako samozřejmost, že mimo tento pozemský
život je tu ještě život vyšší, poněvadž jedině ten, kdo
takto vnímá, vládne nezlomnou a neporazitelnou si-
lou, a jedině ten bude schopen absolutního nasa-
zení - když toto chybí, já vyzývá smrt a vlastní život
je dáván všanc jen ve vzácných momentech extáze

45

nebo při výbuších iracionálních sil: stejně tak chybí
kázeň, která by v jedinci byla zdůvodněna vyšším
a autonomním významem. Ovšem tato duchovnost,
která musí být mezi námi žita, nepotřebuje závazné
dogmatické formule nějakého konkrétního nábo-
ženského vyznání; zcela jistě platí, že životní styl,
který musíme získat, není stylem katolického mora-
lismu, jenž cílí jen o trochu výš než na jakési mora-
listické krocení lidského zvířete; politicky pak tako-
váto duchovnost musí živit nedůvěru vůči tomu
všemu, co je namísto cti a spravedlnosti nedílnou
součástí křesťanské koncepce, jako je humanitář-
ství, rovnostářství, princip lásky a odpuštění. Jistě,
pokud by si byl katolicismus schopen osvojit zdat-
nost vysoké askeze a pokud by tak učinil právě na
tomto základě, tedy jakoby obnovením nejlepšího
ducha středověkého křižáka, pokud by z víry učinil
hybnou sílu skupiny ozbrojených sil, tedy jakoby
nového templářského řádu, soudržného a neúpros-
ného vůči proudům chaosu, úpadku, rozvratu a prak-
tického materialismu moderního světa, tak v tom
případě - a také i v případě, že by se katolicismus
přinejmenším pevně držel na pozicích Syllabu - by
pro nás byl zajisté volbou bez nej menšího zaváhám.
Ale věci se mají tak, že kvůli nevalné úrovni, v zásadě

46

buržoazní a farské, na niž dnes pokleslo téměř
všechno to, co je náboženské vyznání, a kvůli mo-
dernistickému úpadku a rostoucí otevřenosti po-
koncilní církve „aggiornamenta" vůči levici, bude
muset našim lidem stačit ryzí vztah k duchu, právě
jako samozřejmost transcendentní reality, evoko-
vané tak, aby naše síla byla naroubována na sílu
další, aby tak bylo přivoláno neviditelné, shůry při-
cházející požehnání pro nový svět mužů a jejich
vůdců.

***

Toto je několik podstatných směrnic pro boj, který
nás čeká. Jsou určeny zejména mládeži, která by měla
převzít pochodeň a odkaz těch, kteří nepadli. Měla by
se poučit z chyb minulosti a umět správně rozpozná-
vat a přezkoumávat všechno, co bylo a dodnes stále
je poznamenané nahodilými okolnostmi.

Podstatné je neklesat na úroveň protivníků, ne-
omezovat se na hlásání pouhých hesel, nelpět pře-
hnaně na tom, co patří minulosti - byť si to vzpo-
mínku zaslouží — a co již postrádá aktuální hodnotu
a neosobnost vůdčí ideje, a nepodléhat svodům fa-
lešného politizujícího realismu, jímž trpí všechny

47

„strany". Stejně tak je nutné, aby naše síly působily
i v přímém politickém boji, abychom si za současné
situace udělali co nejvíce prostoru a zbrzdili jinak
téměř nezastavitelný útok levicových sil. Krom toho
je důležité, ba zásadní, aby se utvořila elita, která
v mohutné usebranosti definuje v souladu s intelek-
tuální přísností a absolutní nekompromisností Ideu,
okolo níž se musíme sjednotit, a aby se tato idea
osvědčila především v podobě nového člověka, člo-
věka odporu, člověka vzpřímeného mezi troskami.
Bude-li mu dáno překonat toto období krize a vrat-
kého a iluzorního pořádku, čeká budoucnost jedině
tohoto nového člověka. Ale i kdyby se osud, jímž je
utvářen moderní svět a který teď vše drtí, nepoda-
řilo zvrátit, my se budeme na vnitřních pozicích
těchto premis stále držet: za všech okolností uči-
níme vše, co učinit můžeme, a budeme příslušet
k oné vlasti, kterou nikdy žádný nepřítel nebude
moci obsadit ani zničit.

48

Slovníček vlastních jmen

A VYBRANÝCH VÝRAZŮ

Pořadí dle výskytu v textu.

Vypracovala redakce českého vydání.

§1

Normální a legitimní lidské uspořádání: je ta-
kové, jehož struktura se zakládá na hierarchic-
kém principu a jež je ustanoveno „shůry", ne-
boť existuje jen jeden Rád a je třeba jej uplatnit
ve všech sférách, jak v kosmické a kultovní, tak
v politické i domácí; pouze takový Rád, v němž
se vztahy nadřízenosti a podřízenosti konstituují
výhradně podle niterné kvality jedince, je praiý.

Pokrok: představa (klamná), podle níž jsou dějiny
neustálým vzestupem, postupným zdokonalo-
váním člověka a lidských vztahů; víra v pokrok,
od 17. století stěžejní bod „moderního" pohledu
na svět, je přenesením mesianistických nábožen-
ství do světských a materialistických oblastí

49

(mylným ztotožněním vědeckého a technického
rozvoje se „štěstím národů“); střízlivění začalo
po roce 1918.

Předurčené dějiny světa: lineární, účelové pojetí
zavedené židokřesťanstvím: podle něj se dyna-
mika dějin nutně pohybuje ke konci, nejprve
k poslednímu soudu, pak k vykoupení; moderní
filozofie se této představy chopila, Hegel i Marx
(ale také liberálové) ji teoreticky rozvíjeli; pů-
vodně se tedy jedná o sekularizaci židokřesťan-
ské představy ráje na „konci dějin" (Fukuyama).

§2

Vzpřímit se: od italského slova drittnra (lze překládat
jako vzpřímenost, přímost, rovnost), pojmu,
který použil Dante Alighieri v Božské komedii.
Drittura je vlastně sloučeninou třech ctností:
moudrosti, statečnosti a uměřenosti. Jejich nosi-
telé jsou rovní a přímí, a tudíž spravedliví. V opo-
zici proti nim můžeme postavit „křiváka".

Rasa: z lat. ratio - rozum, řád, vztah, soustava popř.
z ar. ras - hlava, původ; „mít rasu" je staré aristo-
kratické rčení pro stav, kdy se z masy obyčejných,
průměrných či nízkých bytostí pozvedne svým
velkým duchem, pevným charakterem či krásným

50

zjevem bytost vyšší - dobře zrozená, tj. urozená,
ušlechtilá. V tomto platónském smyslu (kvalita
proti kvantitě, forma proti neforemnému neboli
kosmos proti chaosu) chápe rasu i Evola.

Obrození nového člověka: jakákoliv „obroda" se
z podstaty pojmu vždy vrací nazpět, k nějakému
„počátku" a k nějaké více či méně vzdálené mi-
nulosti; tento odka^ se však zároveň stává pro-
jektem pro budoucnost jakožto cíl, jehož je
třeba dosáhnout. Nový člověk se tak spíše než
v přítomnosti nachází v mytické minulosti a po-
kračuje pak v budoucnosti, v „zemi dětí spíše
než v zemi otců" (Nietzche).

§3

Legionářský duch: podle Evoly vyžaduje tragický
charakter poválečné epochy „legionářství"; více
než o nějakou organizaci jde přitom o ducha,
o „vnitřní postoj", který dobře ilustruje tato ci-
tace ze závěru Spenglerova eseje Člověk a tech-
nika-. „Vytrvat bez naděje na záchranu na ztrace-
ných postech je povinnost. Vytrvat jako onen
římský voják, jehož kosti se našly před jednou
branou v Pompejích, voják, který zemřel, pro-
tože ho při výbuchu Vesuvu zapomněli odvolat.

51

To je velikost. Tento čestný konec je jediné, co
člověku nelze vzít.“

Seberealizace: hluboké poznání vlastní podstaty —
„Já“ - a uvědomění si svých schopností. Hinduis-
tická tradice k tomu říká: „Skrze seberealizaci zís-
káváme sílu a nesmrtelnost." V kontextu Směrnic se
pak hovoří o seberealizaci vyvolané prožitkem
války; hrabě Diirckheim, německý diplomat a ze-
nový mistr, např. v jednom rozhovom uvedl: „Bě-
hem první světové války jsem strávil čtyři roky na
frontě. Byl jsem jedním z pouhých dvou důstoj-
níků v našem pluku, kteří nebyli nikdy zraněni. Na
bojišti jsem však viděl smrt velice často. (. . .) Jeli-
kož jsem byl tak blízko smrti a uvědomoval jsem
si, že i já mohu zemřít, poznal jsem, že je ve mně
něco, co nemá se smrtí naprosto nic společného."

Malaparteho kůže: Narážka na stejnojmenný román
Curzia Malaparta (1898-1957), jehož stěžejní myš-
lenku vyjadřuje věta: „Moderní civilizace zbavená
Boha nutí lidi přikládat vlastní kůži příliš velkou
důležitost." (Ků%e, Praha 1967, str. 111.)

§4

Aktivní neosobnost: je „jednání bez ohledu na to, ja-
ké plody sklidíme, aniž by pro nás byla rozhodující

52

perspektiva úspěchu, či neúspěchu, vítězství či
porážky, zisku, či ztráty, ba ani rozkoše, či bo-
lesti, nebo ocenění, či zatracení ze strany jiných
lidí (...) vyšší dimenze tohoto , jednání bez
touhy‘ se projevuje schopností jednat s nemen-
ším, a dokonce větším nasazením, než je to, jež
je obyčejný lidský typ s to vložit do běžných fo-
rem podmíněného jednám, v tomto případě lze
též hovořit o , dělám toho, co má být uděláno‘“,
vysvětluje Evola v knize Jezdit na tygru (čes. vyd.
2009, str. 97.)

§5

Radikální pokrokářství: buržoazní hnutí, které
v druhé polovině 19. století prosazovalo radi-
kální demokratizaci společnosti přijetím všeo-
becného volebního práva a odstraněním veške-
rých aristokratických výsad; hlavně však již
kladlo důraz na „sociální" otázku namísto „na-
cionální", což vedlo k jeho spolčování se „čtvr-
tým stavem", tedy s „dělnictvem". Z našeho
prostředí lze k tomuto směru přiřadit např.
Stranu radikálně pokrokovou , založenou roku 1 897
lidmi z kruhů bývalé radikální mládeže („Omla-
dina").

53

Danse macabre: tanec Smrti, ve středověké ikono-
grafii obraz rozkladu a připomínka světské po-
míjivosti, vyhotovený v podobě tančících kost-
livců; dnes je „makabrózní“ synonymem „hrůz-
ného".

§6

Návrat ke kořenům: viz Obrození nového člověka.

Korporativismus: politický systém, jehož podstata
tkví v tom, že klíčová i každodenní rozhodnutí
v hospodářské politice se nedělají bez dohody
mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kteří jsou
sdruženi v zastřešujících „svazech" neboli kor-
poracích (od corporare - sdružovat, z lat. corpus -
tělo.)

§7

Státolatrické sklerózy: česky doslova „státoslu-
žebnické kornatění", seschnutí, zkostnatění;
Evola má na mysli stav, kdy je zbožštěna sama
instituce Státu, jak se to děje ve vulgárních vý-
kladech Hegelovy státovědy a v její fašistické
aplikaci, zatímco stát má mít především funkci
zacelení ontologické trhliny a být tak pro své pří-
slušníky nezbytným stupněm k vyšší instanci —

54

božské blízkosti; neboť pravý Stát jest institucí
této blízkosti; jinak řečeno, Stát má být prostřed-
kem, ne účelem.

Organické pojetí: společnost je chápána jako živá
bytost (organismus), která se skládá z jednotli-
vých částí (orgánů); v rámci ní mají jednotlivé
části svoji pevně vymezenou funkci, celek pak
přesahuje každou jednu z nich. Tak jako u ži-
vého organismu je pro společnost důležité, aby
její části zastávaly v harmonické spolupráci svoji
funkci na svém místě, jinak celek strádá a po čase
umírá - žaludek se neobejde bez údů, stejně jako
se údy neobejdou bez žaludku, je přirovnání,
které zaznamenal ve své knize Dějiny již římský
historik Titus Livius (čes. vyd. 1979, str. 170.)

Fluidum: z lat .jluidus, plynný, tekutý, od fluire, ply-
nout; lidmi vnímané, ale empiricky neměřitelné
napětí, které vyzařuje či proudí z určitých osob-
ností, věcí a z jejich vztahů a uspořádání; řeč je
o síle kultu, symbolů, ritů. . .

Fašismu ze Saló: návrat k sociálněrevolučním a repub-
likánským ideálům raného fašismu (1919—1922)
v Italské sociální republice (Repubblica Sociále
Italiana, RSI) vyhlášené v září 1943, jejímž vlád-
ním centrem se stalo městečko Saló u jezera

55

Garda. Pro více informací viz knihu Republika
Sald: skutečný fašismus (Knihovna NM, sv. 9., Praha
2010 .)

Dvacetiletí: it. 1 Ventennio, takto se v Itálii obecně
označuje přibližně dvacet let fašistického re-
žimu, od „pochodu na Rím", tzn. dovršení fa-
šistické revoluce v říjnu 1922, po „Badogliovu
zradu" v červenci 1943, kdy maršál uzavřel pří-
měří se Spojenci.

Spenglerův „zánik Západu 11 : kniha Zánik Západu

od Oswalda Spenglera, brevíř „kulturního pe-
simismu" napsaný v letech 1918 až 1922 (čes.
vyd. Academia 2010); Spengler ve své knize
tvrdí, že každý typ vlády, který své postavem
halí do starobylých označení a titulů, ale suve-
renitu přitom klade — jako zmíněný bonapartis-
mus — do lidu, vyrůstá z hniloby parlamentního
demokratismu.

Carlyl e: křestním jménem Thomas, autor knihy Hr-
dinové a úcta k hrdinům (1841, čes. vyd. 1925),
v níž demokratizující se evropskou společnost
19. století přirovnává k „hromadě suchého mrt-
vého paliva, která vyčkává blesku z nebes, aby ji
zapálil". Oním bleskem je „velký člověk" —
vůdce, „vyšlý přímo z rukou Božích."

56

§8

Sentimentální a naturalistické pojetí národa: ne-
boli pojetí buržoazní; přívlastek „sentimentální"
dříve obecně vyjadřoval vědomé i nevědomé
„podléhání náladám", dnes je jeho význam užší,
mezi unylý, jímavý, lacině patetický; Evola tak
staví do kontrastu „náladovost", přepjatou citli-
vost a zároveň „přízemnost" měšťácké (= bur-
žoazní) masy proti neochvějnosti (ataraxia) a ne-
osobnosti legionáře či řádového mnicha-vo-
jáka - slabosti srdce i žaludku oproti silným srd-
cím a nezlomnému duchu.

Des enfants de la patrie: fr. „děti vlasti", sousloví
z úvodu revoluční písně Marseillaisa, která je od
roku 1795 s přestávkami státní hymnou Francie
a vystihuje onu „kolektivistickou jednotu ná-
roda"; teprve od revoluce totiž pojem národ
(Nation) zahrnuje příslušníky všech stavů (ty se
proměňují v třídy) i lid (Peuple) včetně žen
a dětí - byl tedy rozšířen na veškeré obyvatel-
stvo země či státu, kdežto v období předrevo-
lučním byl národ v politickém smyslu omezen
de facto pouze na aristokracii, muže urozeného
původu.

57

Obnova dění z počátků: viz Obrození nového
člověka.

Realismus ideje: vychází ze síly a jasnosti, ne
z nadšeneckého „idealismu" a sentimentalis-
mu; jako takový je zcela v protikladu jak k ma-
lichernému a cynickému realismu politikářů,
tak k realismu těch, kdo dovedou jen obecnými
metodami burcování mas vyvolávat vágní po-
city, téměř jakoby ve stádním duchu (srov.
J. Evola: Men an/ong the Ríiins, Inner Tradition
2002, str. 132.)

Vzpoura komun podporovaná guelfy: komunami
byly v Itálii 12. a 13. století nazývány městské
obce, které se osvobodily od aristokratické moci
a ovládly své okolí, jemuž vnutily své zákony
(tvrze a hrady byly strženy, lenní páni přinuceni
aspoň část roku přebývat ve městě atd.); byly to
státečky rodícího se měšťanstva, velkých kupců
i drobného lidu (řemeslníci, kramáři, námezd-
níci), které se spojily do tzv. Lombardské ligy
a více než 20 let bojovaly za nezávislost proti
Říši; v této válce proti císaři Friedrichu I., řeče-
ném Barbarossa, je podporovali papeženci, gu-
elfové; na straně císaře se naopak bila šlechta,
ghibellini.

58

§9

Já: nejde o malé já, výraz individuality, nýbrž o věč-
ný a obecný „střed“ duše, její univerzální esenci,
která jako vnitřní světlo skrze jednotlivé bytosti
vyzařuje větší či menší měrou na svět (nús,
átman, božská jiskra, ...); srov. Seberealizace.

Existencialismus: filozofický směr „krize moder-
ního člověka" módní v poválečné Evropě („Pa-
ris - Jazz - Sartre"); Evola mu v knize Jezdit na
tygru (1961, čes. vyd. 2009) věnoval celou kritic-
kou kapitolu s názvem „Slepá ulička existencia-
lismu".

§10

Očistný oheň vnější a vnitřní zkázy: těžký proži-
tek může v člověku probudit nové, dříve nepro-
jevené podoby vnímání a vnitřní sílu; viz Sebe-
realizace.

§11

Etický stát: it. Stato etico je Gentileův (1875—1944)
model novověkého národního Státu v kontinen-
tální, hegelovské podobě, který usiluje vyrvat
duchovní a mravní sféru z působnosti římského
katolicismu; takový stát není - jako v západním,

59

liberalistickém modelu — jen hospodářskou or-
ganizací, která má svým členům zajistit určitý
blahobyt, ani právní literou či ponocným, co
ospale střeží bezpečnost „občanské společ-
nosti", nýbrž je „mravní skutečností", tzn., že
uchovává a vychovává národního ducha, jak se
během staletí vytvořil v řeči, obyčejích a institu-
cích, a dává tak objektivní tvar - vůli k moci
a panství — subjektivním silám-energiím (duším)
svých příslušníků.

Croceho antifašismus: významný filozof italského
idealismu Benedetto Croce (1866-1952) byl
jako novohegelovec a zastánce „silné vlády nad-
třídní a nadstranické intelektuální elity" nejprve
k fašismu vstřícný; s upevňováním režimu však
přešel do zjevné opozice: byl totiž přesvědčen,
že zatímco ve věcech ekonomických a materiál-
ních je třeba pořádku a autority, v duchovní
sféře má vládnout svoboda - od církve, monar-
chie i fašismu.

Syllabus: celým názvem Sjllabns hlavních omylů naší
doby, jde o soupis papeže Pia IX. (1846-1878),
v němž vyjmenovává a zavrhuje jednotlivé omy-
ly modernizující se katolické církve; poslední,
80. omyl, který se týká liberalismu, zní „papež se

60

může a má smířit a dohodnout s pokrokem
a moderní civilizací".

Aggiornamento: doslovně it. „zdnešnění", tj.
zaktualizování katolické církve; konkrétně
pak označení výsledků 2. vatikánského kon-
cilu (1 962-1 964) spočívajících v úpravě vztahů
k jiným církvím, k okolnímu světu vůbec, k mo-
dernizaci obřadů aj.

61

Na poznámky

Julius Evola

SMĚRNICE

Redigoval A. Hercynský.

Z druhého italského vydání Orientamenti
vydaného Edizioni Europa v Římě roku 1971
přeložil j. Osák.

Vydáno v Brně v roce 2015
vlastním nákladem 25 výtisků v pevné vazbě
a 100 výtisků v brožované vazbě
ve spolupráci se studijní skupinou Délský potápěč
(http:/ / deliandiver.org/)
jako první svazek edice Drittura.

Vytiskl Tribun EU, s. r. o. (knihovnicka.cz),
Cejl 892/32, 602 00 Brno.

Určeno ke studijním účelům.

ISBN 978-80-260-8384-9 (pevná vazba)
ISBN 978-80-260-8781-6 (brožovaná vazba)